Máme zvláštní představu, že dobrý design musí být úplně nový.
Jako by návrhář musel přijít, rozkopnout dveře, odmítnout všechno před sebou a říct: teď to uděláme jinak!
Někdy to tak samozřejmě je. Revoluce v designu mají své místo. Ale dánský nábytek ukazuje jinou cestu.
Cestu, kde nejde o to minulost popřít. Jde o to ji pečlivě prohlédnout, pochopit a zjednodušit.
A tady se dostáváme ke jménu Kaare Klint.
Kaare Klint a disciplína pohledu
Kaare Klint bývá často označován za jednu z klíčových osobností moderního dánského nábytku.
Nechtěl za každou cenu šokovat, spíše naopak.
Jeho přístup byl až nečekaně pokorný. Než začnete navrhovat nový nábytek, studujte starý. Antický. historický. osvědčený. Pochopte, proč některé věci přežily staletí.
Tohle není romantika, to je disciplína.
Protože když se díváte na starou židli dost dlouho, začnete rozlišovat, co je opravdu funkční a co je jen dekorace doby.
Ne všechno staré je dobré. Ale něco staré je prověřené
Klintův přístup nebyl kopírování.
To je důležité.
Nešlo o to vzít starý tvar a udělat jeho nostalgickou verzi. Šlo o to najít v něm princip.
U historické židle si můžete všimnout, že nohy mají správný sklon. Sedák dobrou výšku. Konstrukce je stabilní. Proporce fungují.
Ale opěradlo je možná příliš zdobné. Ornamenty už neodpovídají době. Celý kus je vizuálně těžký.
A pak přichází designér.
Žádný revolucionář s kladivem. Spíš jako člověk s ostrým okem a gumou v ruce.
Odebere. Zjednoduší. Zpřesní.
A najednou starý princip začne mluvit moderním jazykem.
Červená židle jako lekce z odvahy i skromnosti
Klintova Red Chair z roku 1927 je krásným příkladem.
Inspirace vycházela z historické chippendale židle z 18. století. Klint na ní ocenil sedák a nohy, ale opěradlo považoval za příliš komplikované a zdobné.
A tak ho nahradil jednodušším, funkčním koženým opěradlem.
Výsledkem nebyla kopie. Nebyla to ani okázalá novinka.
Byla to transformace.
Tradiční forma se najednou proměnila v moderní, funkční židli.
Tohle je přesně ten moment, kdy dánský design začíná být opravdu zajímavý. Není odtržený od historie, ale ani v ní nezůstává uvězněný.
Proč je tahle cesta lidštější než čistá revoluce
V Německu nebo Francii vznikaly v době modernismu kusy, které byly radikálně nové. Někdy krásné. Někdy geniální. Ale často pro běžného člověka těžko uchopitelné.
Působily jako manifest.
Dánská cesta byla měkčí. Ne slabší. Měkčí.
Modernismus se v Dánsku neobjevil jako studený technický jazyk. Dostal lidský obličej, protože navazoval na věci, které lidé podvědomě znali.
Židle pořád vypadala jako židle. Stůl pořád vypadá jako stůl. Jen byly klidnější, přesnější, čistší.
A právě proto je lidé dokázali přijmout.
Dobré zjednodušení není ochuzení
Tohle je velká lekce i pro dnešní interiéry.
Jednoduchý nábytek není automaticky nudný. A zdobný nábytek není automaticky hodnotný.
Otázka zní jinak:
Zůstalo v tom kusu něco podstatného?
Když odebereme dekor, zůstane dobrá proporce? Když zjednodušíme tvar, zůstane pohodlí? Když odstraníme efekt, zůstane důvod, proč by ten kus měl být doma?
U dobrého dánského nábytku často ano.
A proto nepůsobí prázdně.
Působí přesně.
Pohled LAAVE
V LAAVE máme rádi nábytek, který nemusí vypadat jako novinka, aby byl současný.
Někdy je nejlepší kus právě ten, který se nikam netlačí. Nechce být atrakcí místnosti. Nechce přebít všechno ostatní.
Jen dobře slouží, dobře stárne a každý den trochu tiše připomíná, že někdo kdysi přemýšlel.